Je úterý 19. 4. a před podiem u tělocvičny nervózně postává několik paních učitelek v příjemné společnosti dvou ochotných pánů z firmy Ottobock. Doprovodný program, prezenční listiny i trasa je již nachystána, teď už jen, aby někdo vůbec dorazil. Počasí si každou chvilku dělá, co se mu zrovna zachce, a tak si nejsme jisti účastí. Hurá, první známé tváře doráží ke startu běhu, zapisují se a vhází do kasičky první finanční vlaštovky pro Aleška. Najednou je všude okolo tolik dětí, rodičů i dalších lidí, že pořadatelé ze školky neví, kam dřív skočit. Plné ruce práce mají i pánové z Ottobocku, u kterých si děti zkouší z vozíčku vystřelit na florbalového brankáře, či zkouší odpálit golfovou holí míček na terč. A v tom všem krásně pozitivním chaosu přicházejí další a další odvážní běžci, někteří přijdou jen finančně podpořit Aleška a čekají na běžce v cíli. Pár desítek minut před startem běhu dorazí i Alešek s maminkou a protože venku začíná být opravdu zima je na čase připravit se ke startu. Takže připravit, pozoor..Ještě ne, ještě nám docházejí další sportovní nadšenci, start běhu se vydařil až na třetí pokus, a tak hurá všichni na trasu. Zpočátku je tempo téměř vražedné, kupředu vyráží hlavně fotbaloví talenti ze Sluníček, ale již po pár metrech jim dochází dech a s výkřiky "Paní učitelko, mě už bolí nohy," nebo "Já už nemůžu," pozvolna zpomalují. Nejnebezpečnějším místem běhu proběhnou všichni bez nehody, jediného zajíce zachytil na kritickém místě Filípek, ale nese to statečně a bez slziček. Maminky, tatínkové i děti nadšeně běží, bláto nebláto, zima nezima, hlavně že je dobrá nálada. Úsměv běžcům nemrzne ani u první občerstvovací stanice, voda některým přijde vhod, jiní jen stanicí proběhnou a hurá dál. Po prvním občerstvení přichází první slzičky, někomu došly síly, někomu se ztratila maminka, ale nevadí. Každý rodič chytí nějaké (většinou ne své vlastní) dítě za ruku a běžíme dál, v cíli se sejdeme všichni. Po polovině trasy dochází už k běhu se zátěží, to když se menší děti spokojeně vezou za krkem dospěláků. U druhé občerstvovací stanice se učíme základy sportovně neekologického přístupu, rychle do sebe hodíme sladší tekutinu a kelímek rychle mrskneme do roští. Ona ho paní učitelka Renata sebere, protože my musíme běžet dál, cíl je již téměř na dosah. Silně zadýchaní ale plni dobré nálady dorážíme do cíle, kde dychtivě vyhledáváme poslední občerstevní dnešního běhu. Zbývá už jen to poslední, nejdůležitější a věříme, že nejkrásnější. Předání startovného Aleškovi. Vybraly se bezmála 4 000 Kč, a tak věříme, že se Alešek do slovenské Renony opět podívá i díky nám. Na závěr zbývá snad jen dodat, že se běhu zúčastnilo úžasných 63 běžců, jejichž věkový průměr je krásných 17 let. Děkujeme Vám všem a těšíme se zase někdy :-)
Pro fotečky klikni na smajlíka ... 
—————
