V listopadu jsme se společně s dětmi vyrazili do knihovny na návštěvu k paní Koubové. Vždycky k ní rádi přicházíme, protože mimo krásného povídání a hraček, má pro nás vždy připravenou pohádku. A tak jsme se i letos vydali vzhůru za knižní kulturou. Jako první vyšli na trasu Berušky, týden na to Sluníčka a jako poslední uzavřeli měsíc knih Krtečkové. A jak vlastně den v knihovně vypadá? Nejprve je nutné, připravit se na cestu. A v takovémto počasí to opravdu není nic jednoduchého. Čepice, šály, prstové rukavice a boty na tkaničky, tak to je pro nás úkol téměř nadlidský. Když se nám přeci jen zadaří a ruce se nám nezamotají do tkaniček a zimního oblečení , vyrážíme ven. Zástup dvojic projde okolo školky, domečků, pokochá se pohledem na malé kapříky v rybníce a už vidí budovu, ve které už na nás nedočkavě čeká paní Koubová. V knihovně rychle sundat všechno to oblečení, usadit se a nastražit ouška, protože povídání právě začíná. Společně s paní knihovnicí přicházíme na to, co se s knížkami smí dělat, co ne a proč vlastně knihovny existují. S některými zvídavými jedinci řeší paní Koubová i následky možné návštěvy zloděje, a dokonce i zvířátek. Co kdyby náhodou přece jen přišel do knihovny tygr nebo had… Pak už ta slibovaná a tolik očekávaná pohádka. Ale jen jedna, protože kdybychom chtěli dvě, nestihli bychom si pohrát s hračkami. A věřte nám, že i když máme ve školce hraček habakuk, s těmi v knihovně se to nedá srovnat. Kdo by mohl odolat zahrát si třeba člobrdo, že…. Po dohrání a prohlédnutí dětských knížek a časopisů začíná opět oblékání, před kterým musí kdekterý malý človíček vyřešit zásadní otázku. „Která bunda a čepice je moje?“ Po rozluštění všech záhad a ztracených částí oblečení se s dobrou náladou vracíme do školky na oběd. A už se těšíme na další návštěvu knihovny.
... klikni na smajlíka 
—————
