Na táborák každoročně navazuje poslední spaní školáků. Letos se odvážilo 18 budoucích prvňáků trávit noc z 22. na 23. 6. v budově mateřské školy a bez rodičů. Své spacáky si rozložili na spinkáčku u Krtečků a s menšími obavami očekávali, co se bude dít. Po krátkých hrách u vyhaslého ohně následoval přesun dovnitř a kontrola spací místnosti, pyžámek a dalších věcí důležitých pro noc. Je totiž naprosto nutné zjistit, kdo má hezčí pyžamo než já a kdo spí s největším plyšáčkem. Hry, ve kterých jsme museli zapojit všechny své smysly, nás moc bavily, jenže: „My máme hlad.“ začalo se ozývat snad od všech školáků. A tak se nedalo nic dělat a začala slavnostní večeře. Stoly se prohýbaly pod tíhou všech těch dobrot, které nám paní kuchařka Magda tak ochotně připravila. Ale pozor, než se do toho pustíme, bude přípitek. A tak tedy: „ Na zdraví školákům.“ A jde se jíst. Paní učitelky pozorovaly, jak do dětí mizí pochutiny, které ve školce běžně vůbec nejedí. Zelenina, sýry, to přeci ke svačině nikdy nechtějí… No už jsou to opravdu velké děti a do školy mohou jít. Mezi mlaskáním a zvuky lžic a vidliček se začalo objevovat také zývání. Děti začaly být překvapivě brzy ospinkané..
„ Pozor, za chviličku vyrazíme na stezku odvahy.“ A děti se rázem probudily. „Já se bojím, co když mi tam něco ublíží?“ Nakonec se paním učitelkám až na jedinou výjimku, která usnula, podařilo přesvědčit všechny děti, že se sice budou trochu bát, ale nic nebezpečného je na cestě nečeká. Cesta značená svíčkami vyvolávala jistě smíšené pocity očekávání a strachu. „ Jejda, bílá paní…. A mám jít dál a prolézt šneka? A co bude za ním?“ Za ním už čekala opravdová příšera, která temným hlasem nakázala namalovat šneččí ulitu a podepsat se do ní. Ruce a hlásky se nám třásly, někdo dokonce raději zkrátil své jméno na minimum písmen, ale ulity byly jedna báseň. Za odměnu a překonaný strach jsme od toho hrůzostrašného stvoření dostali malého šnečíka a rychle pryč, co když si to s tím sežráním přeci jen rozmyslí.
Když se nám po stezce odvahy trochu zklidnil tep a dech, začali jsme postupně usínat. Co se nám zdálo, by mohly vyprávět paní učitelky, často jsme jim krátkou informaci dodali svým povídáním ze spaní.
A je tu ráno. Krásné ospalé a šťastné ráno, protože jsme to všichni zvládli! Po snídani jsme se uchýlili ke svým oblíbeným hračkám, potom už jen hurá na ranní rozcvičku a: „ Jé, mami, ty už jsi tady? Tak na shledanou paní učitelko, hezký víkend.“
článek připravila: Markéta
—————
