Je sobota 16. května poměrně brzy ráno a na vlakovém nádraží v Chrástu postává hlouček školkových dětí v doprovodu sourozenců a rodičů. Čeká nás dlouhá cesta vlakem, pojedeme až do vedlejšího středočeského kraje, do města s názvem Beroun. Asi po pětadevadesáté otázce: "Už tam budem??" konečně zazněla odpověď: "Ano, vystupujeme." A tak hurá z vlaku ven a jako první můžeme obdivovat krásny berounských nádražních holubů, kterých je více než požehnaně. Ti ale naším cílem rozhodně nejsou, vyrážíme tedy směr městská hora, poněvadž tam nás již s napětím očekávají tři ze čtyř lákadel výletu. Cesta rychle utíká, někteří si sotva stihnou povšimnout, že procházíme Plzeňskou bránou, a už jsme tam. Medvědárium s patnáctiletými medvědy, jejichž jména zná každé malé dítě, nás zaujalo především tím, že medvědi tam byli jen dva.... Jestli to byl Vojta, Kuba, nebo Matěj, kdo nás svou přítomností nepoctil, to můžeme jen odhadovat. Po prohlédnutí medvídků, přečtení dostupných informací o nich a vydedukování několika variant o pobytu chybějícího médi, se vydáváme o pár metříků výše na berounskou rozhlednu. Z výšky se nám zdá Beroun snad ještě větší než když jsme ho procházeli, někteří z nás marně vyhlíží Plzeň nebo chrásteckou školku, ještě chvíli se kocháme výhledem do malebného okolí, ale co to slyšíme?? To už nám naše bříška hlásí, že je čas jim dopřát něco k snědku. A tak šupky hupky rychle dolu, po cestě ještě přepočítat medvědy... a hele jsou venku tři, to jsme rádi, že je vidíme pohromadě a v pořádku.. a už vytváříme frontu u palačinkárny...někdo umlčí své břicho zmrzlinou, někdo palačinkou, někdo řízkem z domova... v klídečku chvilku posedět, popovídat a děti vyzkoušet průlezky, které v Chrástu nemáme....necelá hodina času, která byla na občerstvení a hraní vyčleněna, utekla tak rychle.... další dobrodrůžo nás ale čeká...na náměstí zatočíme vpravo a vlevo a už jsme tam.... Kde?? No přece v berounském Geoparku. Paní průvodkyně nás stručně seznámí s šutříky zde umístěnými, nabídne nám, že si můžeme zkusit v haldě kamenů vylovit nějakého toho trilobita a kdo se rachat v šutrech nechce, může zkusit trefit míčkem papírového medvěda. Celého trilobita jsme sice neobjevili, ale pár jistě dávnověkých stop v kamenech jsme přeci jen našli.. jenže.. už je čas, a tak pomalu zpátky na nádraží, dojíst poslední zásoby jídla, spočítat se, najít ztracené lidičky, dětičky, batůžky a nastupujeme....po cestě zpátky jsou především dospělí účastníci tak unavení, že sotva drží oči otevřené.. ale bylo to krásné.. tak zase za rok a někam jinam...
—————
